Montessori metoda

Montessori pedagogika je pro nás tím nejvhodnějším nástrojem k naplnění našich pedagogických hodnot. Podstata montessori filozofie je totiž v tom, že dítě poznává a učí se přes vlastní zkušenost, vlastním tempem, při práci s promyšlenými pomůckami, jde do hloubky porozumění a tím i k trvalejším znalostem.

Stěžejní myšlenkou je, že dítě se učí nejlépe tehdy, když je tím procesem zaujato, když jej baví, těší a povzbuzuje, když nachází svoji vnitřní motivaci k učení. Montessori didaktika a metodika nám poskytly důkladně promyšlený a systematicky uspořádaný koncept, který je úspěšně aplikován již přes 100 let v mnoha zemích a školách na světě.

Příběh Marie Montessori

číst celý příběh

Maria Montessori se narodila v době, kdy ženy neměly možnost svobodně studovat, volit a pracovat. Prožila svůj život v době mnoha změn - společenských, politických i ekonomických. Porodila nemanželského syna a byla donucena se ho vzdát, aby učinila zadost společenským konvencím své doby. Musela se dívat, jak totalitní vládci ničí její práci a pro své názory uprchnout na mnoho let ze své rodné Itálie.

Přesto se nikdy nevzdala a její úsilí vedlo ke změně přístupu ke vzdělávání. Byla třikrát nominována na Nobelovu cenu míru. Mahátma Gándhí sdílel její pohled na dětskou mysl: "Největší životní lekce, kdybychom byli pokorní a skromní, byhom se mohli naučit nikoliv od dospělých učenců, ale od tzv. nevědomých dětí."

V současné době jsou po celém světě tisíce montessori škol a školek a metoda montessori je vnímána mnoha lidmi jako pedagogika budoucnosti.

1870
Maria Montessori se narodila v městečku Chiaravalle ve střední Itálii před více než 150 lety v rodině vysokého úředníka ministerstva financí. Mariina matka pocházela z rodiny, která si cenila vzdělání a byla vášnivou čtenářkou, což bylo pro italské ženy té doby neobvyklé.
1896
Přes počáteční odpor svého otce se Maria rozhodla vydat na dráhu lékařky a navzdory mnoha úskalím, která ryze mužské prostředí a společenské předsudky přinášelo, získala jako první žena v Itálii titul doktor medicíny. Záhy nato byla vybrána, aby reprezentovala Itálii na dvou ženských konferencích, v Berlíně v roce 1896 a v Londýně v roce 1900, kde hájila práva pracujích žen.
1900
V rámci své lékařské praxe měla Maria možnost pracovat se skupinkou dětí z dětského domova a její pozorování ji přivedla k poznatku, že děti tvoří samy sebe z toho, co najdou ve svém okolí. Díky svému úsilí prošly děti z její skupiny státní zkouškou s lepšími výsledky než děti z běžných škol, a tím poprvé její poznatky upoutaly pozornost veřejnosti.
1901
Maria se začala do hloubky zajímat o proces učení dětí a v roce 1901 se vrátila na univerzitu, tentokrát kvůli studiu psychologie a filozofie. V roce 1904 se stala profesorkou antropologie na univerzitě v Římě.
1907
Nicméně její touha pomáhat dětem byla tak silná, že se v roce 1906 vzdala jak místa na univerzitě, tak lékařské praxe, aby mohla pracovat se skupinou šedesáti malých dětí z dělnických rodin ve velmi chudé římské čtvrti. Právě tam založila první Casa dei Bambini neboli „Dům dětí”, jak nazývala své školy.
1909
V Itálii našla Maria mnoho učitelů, kteří se pro její metodu nadchli, a tak v roce 1909 v Římě otevřela první vzdělávací výcvik pro přibližně 100 studentů. V té době také napsala svou první knihu, která byla brzy přeložena do více než 20 jazyků. Otevřela další výcviky pro vzdělávání učitelů a modelové dětské domy. Napříč Evropou začala montessori metoda získávat příznivce a rychle se šířila po celém světě. Modelové školy vznikaly ve Velké Británii, Francii, Švýcarsku, Argentině i USA. Na jejích cestách ji začal doprovázet již dospělý syn Mario, který se stal po zbytek života její velkou oporou a propagátorem montessori metody.
1917
Na pozvání španělské vlády se Maria přestěhovala do Barcelony. Ve Španělsku zložila výcvikové centrum a záhy otevřela vzdělávací montessori kurz také v Londýně a Holandsku.
1924
Maria se poprvé setkala s Benitem Mussolinim, který zpočátku její metodě fandil. Maria dostala podporu italské vlády a finance na to, aby svou metodu rozšířila v všech italských školách. Zpočátku výhodná spolupráce ale brzy zhořkla, protože fašistický režim nechtěl o svobodné volbě a dalších základních principech montessori metody ani slyšet.
1933
Nacisté v Německu začali hromadně zavírat montessori školy a díky neslučitelnosti principů montessori pedagogiky s myšlenkami fašismu musela Marie opustit Španělsko, ve kterém v té době žila. Maria a Mario odcestovali do Londýna a odtud do Amsterodamu, který se stal na čas jejich domovem. V Larenu poblíž Amsterdamu otevřela další výcvikové středisko s modelovou školou.
1940
Maria se svým synem přijali pozvání šířit montessori metodu v Indii, kam v roce 1939 na několik měsíců odjeli. V následujícím roce vstoupila Itálie do druhé světové války na stranu Německa a britská koloniální vláda začala Marii a Maria coby italské občany považovat za své nepřátele. Maria pobývala v domácím vězení a její syn byl převezen do internačního tábora, odkud byl propuštěn až při příležitosti Mariiných 70. narozenin jako gesto respektu k ní.
1946
Marii a Mariovi se nakonec podařilo opustit Indii až po skončení války. Poté se vrátili do Evropy, aby obnovili svou práci. V roce 1949 byla Maria poprvé nominována na Nobelovu cenu míru, následovaly další dvě nominace v roce 1950 a 1951.
1952
Maria zemřela v Holandsku a je pohřbena v městečku Noordwijk aan Zee nedaleko Amsterdamu.

Role učitele v montessori pedagogice je postavena na nenápadném vedení a taktní pomoci. To ostatně vyjadřuje i motto celé montessori pedagogiky: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Postupuje se vždy od konkrétního k abstraktnímu a pro jednotlivé okruhy se využívají zvláštní, speciálně vyvinuté pomůcky. Tyto pomůcky usnadňují pochopení nových jevů, ale také zásadní měrou přispívají k hlubšímu a trvalejšímu uchování nově nabytých zkušeností a vědomostí.

Nejdůležitější hesla v montessori metodě výuky a výchovy jsou: bezpečnost, spolupráce, ohleduplnost, ticho, klid a láska.

Rozdíl mezi montessori a tradiční pedagogikou

Tradiční pedagogika	Montessori pedagogika
Děti stejného věku	Věkově smíšené skupiny
Děti sedí většinou v lavicích na svých místech	Děti se mohou pohybovat po třídě a pracovat na různých místech samostatně nebo ve skupině
Učitel řídí činnost dětí	Děti si řídí svou činnost skrze připravené prostředí, což podporuje přijímání vlastní odpovědnosti za proces učení
Zaměřená na výsledek, používání testů a známek	Zaměřená na proces, používání formativního hodnocení, bez použití známek a porovnávání dětí
Důraz je kladen na porovnávání a soutěživost	Důraz je kladen na spolupráci
Děti se učí v rámci hodin, kdy všichni pracují na stejném předmětu a zadání ve stejný čas	Děti se učí v blocích tzv. nepřerušované montessori cykly, propojování předmětů, děti si řídí svou činnost a volí si danou práci a čas
Učení založené na splnění standardu a výstupů ročníku	Učení založené na dotazech a objevování
Učitel dává instrukce celé třídě nebo skupině dětí na základě předem stanoveného kurikula a jejich růst se soustředí na oblast a výstupy daného ročníku	Učitelé plánují individuální lekce, děti používají samostatně konkrétní výukové materiály, učí se od sebe a mají možnost růstu na základě vlastního potenciálu

Principy montessori pedagogiky

Učení skrze objevování

Učení je založeno na vlastním objevování dítěte, na jeho aktivní činnosti, jejímž hnacím motorem je chuť dítěte poznávat, vrozená potřeba učit se a porozumět světu kolem sebe.

Montessori průvodci

Učitel je dítěti průvodcem v tomto procesu učení, pomáhá mu tehdy, když to dítě potřebuje, respektuje jeho individuální vývoj a využívá senzitivních období dítěte, které představuje optimální „nastavení“ dítěte k získávání určitých znalostí a dovedností.

Připravené prostředí

a to jak materiálně (pomůcky), tak z hlediska osobnosti učitele a vztahů mezi lidmi (mezi učitelem a dětmi, mezi dětmi navzájem), je základním předpokladem efektivního učení.

Možnost svobodné volby

Dítě si může zvolit na čem v daném čase, kde (v prostoru třídy) a s kým bude pracovat. Svobodná práce však neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů. Nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme.

Svoboda dítěte je samozřejmě chápána jako povinnost, ne anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit. Pokud chce dítě pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá – samo se svobodně rozhodne – je jeho povinností dodržet daná pravidla.

Osobní zodpovědnost

Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činností, ale současně preferuje a pomáhá vybírat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít zodpovědnost. Zasahuje v případě, kdy se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost, nebo kde jsou porušována pravidla. Dále učitel podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.

Polarizace pozornosti

Děti si hledají činnost, která je nejvíce zaujme a následně se do ní ponoří a jsou jí zcela zaujaty. Učitel je nechává pracovat do té doby, dokud toto zaujetí trvá, nepřerušuje práci dítěte, poskytuje jim dostatečný časový prostor (prakticky jsou ve škole i třídě odstraněny všechny zbytečné bariéry, které by toto neumožňovaly – například čas není rozdělen do vyučovacích hodin tradičním „zvoněním“, ale pro děti je velmi flexibilní).

Práce s chybou

Žáci nejsou za chyby trestáni nebo záporně hodnoceni, ale má jim být ukazatelem toho, co ještě je třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel nepoužívá negativní hodnocení, ale nabízí dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo všimnout svých chyb a opravit je. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu - vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.

Práce s pochvalou

Vztah dospělého a dítěte v montessori pedagogice a výchově předpokládá láskyplný přístup učitele ke každému dítěti. Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí a aby cítilo radost a sebeuspokojení ze své práce. Kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky (škola proto používá pouze slovní hodnocení). Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty.

Princip ticha a klidu

Děti se učí zklidnit své tělo i myšlení. Následně využívají svého zklidněného stavu pro soustředěnou práci. Ve třídě je kladen důraz na co nejtišší hlasový projev (jak u dětí, tak u učitelů), pro navozování vzájemných kontaktů se používají takové způsoby, které neruší ostatní.

Věkově smíšená skupina

Společně pracují 2 - 3 ročníky dětí. Takové prostředí podporuje spolupráci a komunikaci. Starší děti se rády starají o mladší a učí je, tím zase naopak zdokonalují své vlastní schopnosti. Ve třídě stejně starých dětí si dítě při sebemenší odchylce připadá nepatřičně, ve smíšené třídě se různorodost stává výhodou, která zároveň pomáhá principu nesrovnávat děti mezi sebou navzájem a poskytovat každému bezpečí v jeho individuálním vývoji.